Prohledat tento blog

Zobrazují se příspěvky se štítkemvesmír. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemvesmír. Zobrazit všechny příspěvky

Proč je v noci tma?

Proč je v noci tma? Proč na nebi nezáří nekonečné množství hvězd, když jsme součástí nekonečného vesmíru? Moderní věda nabízí hned tři vysvětlení jevu, který v bezesných nocích zaměstnával celé generace našich předků. 

Zdrojem světla na Zemi je Slunce. Díky tomu, že se Země otáčí kolem své osy, dostává světlo a tím i potřebnou energii střídavě celý zemský povrch. Slunce zdánlivě putuje po nebi poté, co vyšlo na východním obzoru. Když zapadlo za západním obzorem, Sluneční světlo mizí. Na obloze zůstávají jen tisíce hvězd. 

Ty jsou podobné Slunci – jsou jen hodně vzdálené, takže se jejich světlo zdá mnohem slabší. Ve vesmíru je jich ale obrovské množství – a vesmír je přeci nekonečný! V nekonečném vesmíru by tedy mělo existovat nekonečné množství hvězd, které zaplní každý centimetr oblohy. Ta by pak měla teoreticky celá zářit podobně jako naše Slunce. Jak to, že nic podobného nepozorujeme? Proč je v noci tma?


Když probíhala v roce 1610 debata o tom, zda je možné, aby vesmír nekonečný, byl to Johannes Keppler, kdo proti nekonečnosti vesmíru argumentoval právě noční tmou. Kdyby na nebi bylo nekonečné množství hvězd, muselo by celé zářit a i v noci by muselo být takové světlo jako ve dne. Pro tehdejší fyziku byl tento argument nevyvratitelný.  

Dnes vidíme situaci trochu jinak. Jevu se dnes říká „Olbersův paradox“. Heinrich Olbers totiž v roce 1823 otázku znovu oživil. S novými znalostmi, konkrétně s objevem mezihvězdného plynu a prachu, nabídl i nové vysvětlení temné noční oblohy. „Oblaka mezihvězdné hmoty mohou světlo hvězd pohlcovat a tím odstínit“, byl jeho argument.

Dnes víme, i on se mýlil.  Je jen logické, že mezihvězdný prach by se pohlcováním světla hvězd musel nahřívat, a to až do té míry, že by sám začal zářit. Nakonec by tedy i plyn a prach musel k osvětlení našeho nočního nebe přispět, nikoliv ho snížit.


Počátkem 20. století, po objevu galaxie v Andromedě,  věda musela a znovu začít řešit dávno položenou otázku. Ukázalo se, že Vesmír není jen naše Mléčná dráha, obklopená obrovským prázdným prostorem. Vesmír je naopak obrovský prostor protkaný sítí hmoty, která se shlukuje do nespočetných galaxií, shluků galaxií a ještě větších útvarů, dnes nazývaných filamenty. Zářící hvězdy sice nejsou ve Vesmíru rozloženy pravidelně, v podstatě na tom ale nezáleží. V nekonečném vesmíru by přeci mělo existovat nekonečné množství galaxií, které by měly vyplnit každý kousek nebe. Jak to, že naše noční nebe nezáří stejně jako Slunce?
Odpověď na tuto otázku je zároveň jednoduchá i složitá.

Velikost vesmíru a jeho rozpínání

Náš pohled na nebe je pohledem no blízkého okolí. Dohlédneme jen tak daleko, jak je vesmír starý. Tento zvláštní jev je způsoben konečnou a konstantní rychlostí světla.
Světlo je nejrychlejším způsobem, jakým se dá v našem vesmíru přenášet informace. Ostatní částice, například i částice hmoty se mohou pohybovat maximálně touto (v našem Vesmíru platnou maximální) rychlostí.

Vesmír je starý zhruba 14 miliard let. Nejstarší světlo tedy může být staré zhruba 14 miliard let. Nejstarší a tím i nejvzdálenější informace, kterou můžeme na Zemi dostat, je proto stará a vzdálená 14 miliard (světelných) let. Všechno, co se ve vesmíru nachází ve větší vzdálenosti – je pro nás nepostřehnutelné.


Rozluštění hádanky tedy spočívá právě v tom, že se vesmír rozpíná, a to v každém svém bodě. Hodně vzdálené body se proto mohou navzájem vzdalovat větší rychlostí, než je rychlost světla. Hodně vzdálené hvězdy patří k té části vesmíru, kterou nikdy neuvidíme. Zmizela z našeho zorného pole, protože světlo, které k nám vysílají, putuje naším směrem menší rychlostí, než jakou jej od nás odnáší mezi námi právě nově vzniklý prostor.
I kdyby byl vesmír vyplněn nekonečným množstvím hvězd, z tohoto důvodu nebudeme nikdy vidět všechny – a už z tohoto důvodu budou na nebi vždy pozorovány oblasti, které nevyzařují žádné světlo.

Životnost hvězd

Teze, která předpokládá, že nekonečné množství hvězd musí vyplnit každý čtvereční centimetr nebe zářením, předpokládá zároveň, že hvězdy „žijí“ nekonečně dlouhou dobu beze změny. Realita je ovšem jiná. Hvězdy absolvují během svého vývoje řadu proměn, jejich záření kolísá a po uplynutí přesně dané doby končí svou kariéru, vybuchnou nebo poklidně vyhasnou.
Právě hodně hmotné a hodně zářivé hvězdy, které by mohly nejvíce osvětlit naše noční nebe, „žijí“ jen relativně krátkou dobu. Je tedy dobře možné, že se na osvětlování nočního nebe v minulosti už podílely a dnes jsou vyhaslé. I z tohoto důvodu nemůže být nikdy noční nebe jednolitě světlé a musí vykazovat oblasti, ze kterých k nám žádné světlo nepřichází.

Počet hvězd

Teorie zářivého nebe počítá s nekonečným vesmírem, ve kterém existuje nekonečné množství hvězd. Ve skutečnosti je počet hvězd ve vesmíru omezený. Vesmír je sice nekonečný, protože se neustále rozpíná, zároveň je v něm ale omezené množství hmoty, která se díky rozpínání  bez přestání ředí.
Je sice pravda, že neustále vznikají nové hvězdy, jejich množství ale už delší dobu klesá. Vědci odhadují, že maximální intenzita tvorby hvězd proběhla v prvních miliardách let po velkém třesku.
Nejen, že na našem nebi nemůžeme vidět nekonečné množství hvězd - postupem doby bude hvězd nadále ubývat.

A je v noci vůbec tma?

Tři výše zmíněné logické argumenty vysvětlují, proč je noční nebe temné. Následující otázka je tedy opravdu provokativní: „ Je vůbec v noci tma?“

Přísně vzato – noční nebe vůbec není tmavé, rozhodně ne ve všech oblastech spektra.

Elektromagnetické záření, ke kterému patří i viditelné světlo, může zahrnovat fotony s různou vlnovou délkou. Právě v oblasti s vlnovou délkou kolem jednoho milimetru je noční nebe kompletně vyplněno zářením. Tzv. „reliktní záření“ je pozůstatkem Velkého třesku. Díky rozpínání vesmíru se záření, které před zhruba 14 miliardami let vyplňovalo celý vesmír, ochladilo z původních 3000 K (stupňů Kelvina) na dnešních 2,7 K. Dnes je „vidět“ jen ve speciálních teleskopech, které umějí zaregistrovat právě tyto vlnové délky. Tma nočního nebe je tedy, stejně jako mnohé v naší realitě - relativní.

Na nočním nebi vidíme zhruba 6000 hvězd (3000 na severní a 3000 na jižní polokouli). Jsou od nás vzdáleny zpravidla jen několik set světelných let. Pokud chceme zahlédnout hvězdy vzdálenější, musíme ozbrojit své oči teleskopy. A je to možná dobře. Vesmír by jistě nebyl tak napínavou záležitostí, kdyby nebylo tak těžké odhalovat jeho tajemství.  


Proměnné hvězdy - co dělá z obyčejné hvězdy proměnnou?


Hvězdy jsou z našeho pohledu extrémně dlouhověké objekty. Tak, jak vypadají na nebi dnes, je mohli vidět už naši předkové před stovkami a tisíci let. Jsou prototypem stálosti a stability. I mezi nimi ovšem existují výjimky. 

Na obloze se projevují změnou jasnosti, která může kolísat mezi několika dny až roky. U některých z nich jsou tyto změny doprovázeny výbuchem nebo výronem hmoty, který drasticky ovlivňuje jejich okolí. Jiné jsou naopak mírné a za jejich kolísavou jasnost může souhra s jiným vesmírným tělesem. 

Nestabilním hvězdám říkáme “proměnné”. Dají se rozdělit na dvě základní kategorie: geometrické a fyzické.

Geometrické proměnné

Změny jasnosti těchto hvězd jsou způsobeny jejich rotací. Hvězdy, které mají na svém povrchu tmavé skvrny nebo mají tvar elipsoidu vyzařují v různých fázích rotace směrem k Zemi různé množství světla, proto kolísá jasnost, kterou registrujeme teleskopem.

Jiným druhem geometrických proměnných jsou tzv. zákrytové hvězdy. Jsou to blízké dvojhvězdy, jejichž složky se během svého cyklu navzájem zakrývají. Jejich svítivost může kolísat dvěma způsoby - v závislosti na tom, jak blízko se obě součásti navzájem nacházejí.

Schema: Proměnná dvojhvězda typu Algol.

U geometrické proměnné typu Algol jsou obě hvězdy dostatečně daleko a jsou navzájem zcela oddělené. Mezi primárním (hlubším) a sekundárním (mělčím) minimem jsou období téměř konstantní jasnosti.


Schema: Proměnná dvojhvězda typu Beta Lyrae.

Hvězdy typu β Lyrae jsou zdeformované do elipsoidů. Maximum v grafu jejich svítivosti je mírně zaoblené. Obě hvězdy mají společnou plynovou obálku, ve které dochází k vzájemnému přenosu materiálu.

Fyzické proměnné hvězdy

Tyto proměnné mění svoji jasnost díky změně svých fyzických vlastností.

Může se jednat o změny v rozpínání a smršťování hvězdy, proměnu povrchové teploty i vlastního hvězdného spektra. Je jich známo okolo 40 000. Podle svého charakteru se dělí do tří kategorií.



Schema: Změna velikosti, barvy a jasnosti cefeid.

Cefeidy jsou periodicky pulzující proměnné. Jejich periodické rozpínání a smršťování je způsobeno vnitřní strukturou hvězdy (více v minulém blogu). Cefeidy mohou mít různou délku periody – od několika dní do několika set dní.

Další kategorií jsou explozivní a eruptivní proměnné hvězdy – například novy a supernovy.

Schema: Proměnná dvojhvězda, která se skládá z bílého trpaslíka a rudého obra.

Často jsou to dvojhvězdy, které se skládají ze dvou nerovných složek - bílého trpaslíka a rudého obra. Zatímco bílý trpaslík býval kdysi hmotnější hvězdou a proto prošel svým vývojem relativně rychle, je jeho společník lehčí a díky tomu žije déle v relativně nepozměněném stavu. Lehčí hvězdy totiž nespalují své palivo tak efektivně a rychle jako hvězdy hmotnější.

Bílý trpaslík je sice rozměrově nepatrný, tvoří ho ale velké množství hmoty, takže působí silnou gravitací. Přitahuje proto část plynu lehčí hvězdy. Ten se kolem bílého trpaslíka pak ukládá ve formě (akrečního) disku. V místě, kde plyn rudého obra dopadá dopadá na disk, se díky vysoké rychlosti plynu a tření uvolňuje energie a vzniká intenzivní záření. Tato oblast, která vyzařuje ultrafialového záření dostala pojmenování "hotspot".

U bílého trpaslíka se silným magnetickým polem se akreční disk nevytvoří. Plyn padá podél magnetických siločar přímo na povrch hvězdy. Přitom se uvolňuje ještě více energie a příslušný hotspot září v rentgenové části spektra.

Jasnost těchto proměnných hvězd kolísá v rozmezí 1,5 – 15 hodin. Někdy se jim říkáprotonovy, jsou totiž předchůdci tzv. nov. Ty totiž vybuchují poté, co bílý trpaslík nashromáždil příliš mnoho hmoty sesterské hvězdy, která ho následně destabilizuje.

Jiným zástupcem fyzických proměnných jsou dlouhoperiodické obří hvězdy, podobné Mira Ceti. Tito rudí obři se nacházejí na konci svého hvězdného života, jsou proto nestabilní. Jejich svítivost se mění v průběhu několika let. Je to způsobeno značným kolísáním rozměrů hvězdy. V jejich nitru se střídavě spalují vrstvy vodíku a helia.

Schema: Procesy, které způsobují pulzování rudých obrů.

Po vyčerpání vodíkového paliva v jádru se hvězda začne smršťovat. Tím se v jejím centru zvýší teplota. Zažehne další druh termonukleární reakce - spalování helia a v jádru hvězdy se začne hromadit uhlík a kyslík. Obaly hvězdy jsou přitom pořád ještě tvořeny zbytky helia a vodíku. Oba prvky se v obalu hvězdy i nadále spalují nezávisle na tom, jaké procesy probíhají v jejím jádře.

Přitom probíhá spalování vodíku a helia střídavě. Nejprve se v dané vrstvě spálí vodík a vzniká helium. S vyčerpání vodíku termonukleární reakce ustane. Brzo ale dosáhne čerstvě vzniklá heliová vrstva dostatečné teploty, která umožní spalování jejího helia na uhlík. Po jeho vyčerpání začne proces znovu od začátku – tentokrát v následující vrstvě. 

Perioda změn je u těchto hvězd díky obrovským zásobám paliva velice dlouhá, postupem času se ale urychluje.

Eruptivní proměnné hvězdy vykazují náhlé změny v jasnosti, způsobené aktivitou v jejich atmosféře. Mohou to být například erupce, jaké pozorujeme v menší míře i na Slunci. Proměny jasnosti těchto hvězd nejsou periodické.

Patří k nim například novy. Jejich nepravidelné výbuchy jsou způsobeny podobným jevem (přenosem hmoty) který dává vzniknout protonovám (viz nahoře). Poté, co bílý trpaslík přetáhl od rudého obra dostatečné množství hmoty (vodíku), zapálí se v ní termonukleární reakce, která způsobí výbuch a část tohoto nového obalu hvězdy odmrští.

Schema: Princip, jakým vzniká nova.

Dalším mechanismem jsou tzv. „flares“ – výrony hmoty, způsobené zkratem v magnetickém poli hvězdy.

Bezpochyby nejefektnějšími proměnnými hvězdami jsou výbuchy supernov, které vytváří efektní mlhoviny.


Schema: Princip vzniku supernovy typu 1a

Cefeidy – hvězdy, které lidstvu prozradily vzdálenost galaxie v Andromedě

Cefeidy jsou proměnné hvězdy, s jejichž pomocí dokážeme měřit vesmírné vzdálenosti. Ne nepodobné majákům, pomáhají naší orientaci v blízkém vesmírném okolí. Jak fungují a jak se z běžné hvězdy stane vesmírný maják?

Hvězdy, které byly podle svého prototypu delta Cephei pojmenovány cefeidiy, jsou tzv. „proměnné“. Jejich skutečná velikost a tím i zářivost se periodicky mění díky jevům, které v nich probíhají. Přitom zdaleka nejsou všechny stejně velké ani stejně zářivé. Byly pozorovány hvězdy s periodou pulzace několik dnů ale také 100 dnů. Všechny mají ale jedno společné – z trvání jejich pulzu se dá přímo odvodit jejich skutečná jasnost. A s její pomocí se dá jednoduše určit její vzdálenost. Dovolují tak měřit nekosmologické (relativně malé) vzdálenosti - například blízkých galaxií.
Patří do kategorie tzv. veleobrů, velkých jasných hvězd. Pulzování (kolísání jasnosti) cefeid činí až 1,5 magnitudy, dá se tedy velice dobře pozorovat teleskopem.
O jejich objev se zasloužila v roce 1912 Henrietta Swan  Leavitt, o které pojednával minulý blog. Objevila, že perioda, se kterou kolísá záření cefeid, závisí na jejich absolutní svítivosti. Čím vyšší svítivost, tím delší periodu jednotlivých pulzů pozorujeme.


Co způsobuje pulzování cefeid?

Proměny zářivosti cefeid jsou způsobeny tzv. Kappa-mechanismem. Při zvyšování teploty plynu se snižuje jeho průhlednost. Díky tomu se v něm hromadí záření – energie, která ho díky neprůhlednosti nemůže opustit.

Schema: první fáze mechanismu cefeid - vrstva He+ zneprůhlední. Následuje smrštění vnějších obalů hvězdy.

Cyklus cefeidy je závislý na existenci specifické vrstvy plynu - nedokonale ionizovaného helia. Helium je prvek, v jehož elektronovém obalu obíhají dva elektrony.  Ztrátou jednoho vznikne nedokonale ionizované helium (He+). Může ale také ztratit oba elektrony a vytvřit iont He++. Ve hvězdě, ze které se stane cefeida, musí být přítomna vrstva nedokonale ionizovaného helia. Při stlačení této plynové vrstvy může dojít k další ionizace He+ na He++ a nahřátí této vrstvy. To má za následek ztrátu průhlednosti.  Další záření,  které dorazí z nitra hvězdy (kde probíhá termonukleární reakce), už touto vrstvou nemůže pronikat na povrch hvězdy.
Ty části plynného obalu hvězdy, které leží nad neprůhlednou vrstvou, byly původně tlakem tohoto záření drženy v gravitační rovnováze. Teď záření chybí. Gravitace nutí tyto plynné obaly ke smršťování. Hvězda kolabuje a zmenšuje svůj poloměr.


Schema: druhá fáze cefeid - rozpínání nahřáté plynové vrstvy a její zprůhlednění. Nyní se začne rozpínat i vnější obal, který předtím kolaboval a smrštil se.

Ve vrstvě, která pulzování hvězdy způsobila mezitím vede nahromaděné záření k nárůstu teploty a k rozpínání plynu. Tím se znovu zprůhlední a dovolí záření, aby ji opustilo směrem k povrchu hvězdy. Vrchní, dosud kolabující vrstvy se nahřejí a začínají se rozpínat. Hvězda v této fázi naopak expanduje.


Schema: třetí stadium cefeidy - expandované vnější obaly se znovu smršťují a hvězda se vrací do původní podoby.

Poté, co záření vrchní vrstvy hvězdy opustilo, znovu kolabují a cefeida se smršťuje do své původní velikosti. Cyklus začíná znovu od začátku.

Jak probíhá měření vzdáleností pomocí cefeid?
Nejprve je potřeba identifikovat proměnnou hvězdu například v sousední galaxii. Delším pozorováním pak lze odvodit její perioda, se kterou pulzuje a její střední zdánlivá velikost (to znamená světlost, jakou se jeví na naší obloze).
Poté lze jednoduchou rovnicí vypočítat její absolutní (skutečná) velikost.

Z rozdílu mezi nyní už známou skutečnou velikostí a velikostí, jakou se nám jeví na obloze, lze další poměrně jednoduchou rovnicí určit její vzdálenost.

Obě rovnice obsahují konstanty, které byly odvozeny  díky kalibraci, kterou provedl poprvé v roce 1918 Harlow Shapley na observatoři Munt-Wilson. Porovnal vzdálenost cefeid s tehdy známými vzdálenostmi hvězd, získanými z měření jejich paralaxy.
Do té doby se daly měřit jen vzdálenosti u relativně blízkých objektů (do 100 světelných let). Odvodit se daly z tzv. paralaxy, zdánlivého pohybu po nebi v průběhu roku, kdy ve skutečnosti mění svou pozici jen pozorovatel, tedy naše planeta, a nikoliv blízká hvězda. U vzdálenějších objektů je paralaxa tak nízká, že přestává být rozlišitelná, proto byl rozsah těchto měření jen velice omezený.

Schema: určení paralaxy a tím i vzdálenosti blízké hvězdy.

Objev cefeid rozšířil možnosti astronomie ze zmíněných 100 světelných let na zhruba 100 miliónů světelných let. Použitelnost cefeid k určení vzdáleností hvězd omezuje předpoklad, že je vztah mezi zářivostí a periodou pulzů pro všechny hvězdy podobný.
Už v 50. letech ale zjistil Baade, že cefeidy s malou hodnotou metalicity (ty, které obsahují jen málo jiných prvků než vodík a helium) vykazují slabší zářivost, než ostatní. Rozdíl činí kolem 1,5 magnitudy. Tento jev se proto musí při výpočtu vzdáleností zohlednit.

Díky cefeidám objevil Edwin Hubble v roce 1929,
že nejasný obláček v souhvězdí Andromeda nepatří do naší galaxie.
Správně vyvodil, že nejasnou mlhovinu tvoří objekt,
který je hodně vzdálený a podobá se naší Mléčné dráze.
Znovu se tím zrelativoval náš pohled na vesmír. Země není jeho centrem. Ani Slunce, kolem kterého Země obíhá, není jeho centrem. A dokonce ani naše galaxie, Mléčná dráha, není centrem vesmíru. Ve skutečnosti je jen průměrným ostrovem hvězd, jakých je v celém vesmíru nespočet. 


Žena, která posunula hranice prozkoumaného vesmíru ze sta na 10 miliónů světelných let (Cepheidy)

Objevila existenci proměnných hvězd, kterým říkáme cefeidy a našla způsob jak je použít k určení vesmírných vzdáleností. Díky její práci se rozšířilo pásmo prozkoumaného prostoru z několika desítek na deset miliónů světelných let.

Narodila se 4. července 1868 v Lancasteru, v Massachusetts do vzdělané rodiny – její otec byl ministrem. I když to v její době nebylo samozřejmostí, dostala to nejlepší vzdělání. Navštěvovala Oberlin College a později Radcliffe College (ženskou součást Harvard University).
Už tehdy se zajímala o astronomii, i když se jí zprvu nevěnovala. Následkem těžké nemoci totiž nemohla několik let pracovat a prakticky ohluchla.

Její lásku k astronomii se ale osudové ráně zlomit nepodařilo. V roce 1893 začala zdarma pracovat pro harvardskou observatoř. Po sedmi letech ji Charles Pickering, ředitel observatoře, zařadil do svého ženského týmu, který byl na tehdejší dobu nevídaným počinem. Svědčí o tom i to, že se mu hanlivě říkalo „Pickeringův harém“.

Pickeringův harém

O jeho vzniku se vypráví krátká anekdota. Jednoho dne byl prý Pickering nespokojený s prací svých asistentů a rozkřikl se: „Tohle by zvládla lépe i moje hospodyně!“ Ať už to bylo z obdivu k talentované ženě nebo proto, že chtěl vytrestat své spolupracovníky – Pickering svou hospodyni, Williaminu Flemingovou, na univerzitě skutečně zaměstnal. S její prací byl nejspíš opravdu spokojen - postupem doby totiž svůj ženský tým rozšířil na téměř 40 žen.
Jeho členky v něm  měly status „computer“, kterým se tehdy označovaly osoby, které propočítávaly rovnice a katalogizovaly a porovnávaly výsledky měření. Hlavním důvodem, proč Pickering zaměstnal právě ženy, nebyl jistě žádný feminismus. Důvodem byla spíše výše platu, který mohl  vyplácet jen ženám. Byl  tak nízký, že by ho žádný muž neakceptoval.
Mohlo by se zdát, že mladá, navíc ještě postižená žena, před sebou nemá žádnou zvláštní kariéru. Seděla jen v kanceláři a srovnávala naměřenou jasnost hvězd.
Ve skutečnosti to bylo nejspíš její postižení, které jí při její práci přišlo na pomoc. I dnes často pozorujeme že se u lidí, kteří přišli o jeden ze smyslů, zostří některý jiný. Možná i díky svému postižení se naučila enormně koncentrovat svou pozornost na sebemenší detaily své úmorné práce.
V roce 1902 už vedla tým, který se zabýval fotometrií a porovnával hvězdné zářivosti, zachycené na fotografických deskách.

Objev cefeid

Během své kariéry objevila 2400 proměnných hvězd, většinou v Magellanových mračnech, menších galaxiích, které doprovází Mléčnou dráhu.
Byla to téměř polovina všech tou dobou známých proměnných hvězd.

Proměnné hvězdy

Dnešní věda zná několik kategorií proměnných hvězd. Některé z nich jsou dvojhvězdami a mění svou zářivost díky tomu, že se vzájemně zakrývají. Jiným k proměnlivému chování dopomáhají jevy, které probíhají v jejich nitru. Ty nejznámější z nich, cefeidy, mění svou zářivost díky tomu,  že se při spalování helia ve hvězdě vytvářejí specifické zóny, které se nahřívají a ochlazují a tím nutí hvězdu, aby měnila svou velikost a tím i celkovou zářivost.

Navíc pečlivě  srovnávala jejich chování a objevila přitom zásadní fakt, který z ní měl udělat astronomickou legendu: objevila závislost mezi periodou proměny některých hvězd a jejich svítivostí.

   Hvězdy, které díky své typické zástupkyni (delta Cephei) dostaly jméno „cefeidy“, pulsují a mění přitom pravidelně svou skutečnou svítivost. Přesto, že se nacházejí různě daleko od Země a jeví se proto více či méně jasné, dovolují nám ze své pozorované jasnosti a z periody proměny vypočítat svou vzdálenost. Staly se tak prvním pomocníkem při poznávání větších vzdáleností a skutečné struktury vesmíru.

Význam cefeid pro astronomii

Tento objev pomohl astronomům poprvé v historii určit vzdálenosti jak v naší vlastní galaxii, tak vzdálenost mezi ní a galaxií v Andromedě. Do objevu cefeid mohla astronomie ověřit jen vzdálenosti do 100 světelných let - díky jim se akční rádius rozšířil na 10 milionů světelných let. Když v roce 1920 Edwin Hubble identifikoval cefeidy v mlhovině v Andromedě, začalo být jasné, že se jedná o galaxii, podobnou Mléčné dráze. Existence dalších galaxií navždy změnila náš pohled na vesmír. Dnes víme, že obsahuje obrovské množství těchto vesmírných ostrovů.
V roce 1929 odhalil Edwin Hubble v neposlední řadě také díky cefeidám rozpínání vesmíru.

Uznávaná osobnost s velkou dávkou smůly

Spolu s Pickeringen pak objevitelka cefeid rozpracovala harvardský standart pozorování hvězd pomocí fotometrie a fotografických desek. Pro harvardskou observatoř pracovala do konce svého života.
Nikdy se nedočkala Nobelovy ceny.
Připadla namísto tomu Edwinovi Hubble, i když k jeho cti musíme dodat, že se nikdy netajil tím, že by jí tato prestižní cena rozhodně příslušela.
Na Nobelovu cenu byla navržena až v roce 1924. Návrh však musel být stažen.

Ukázalo se, že skromná Henrietta Leavitt už v roce 1921 zemřela na rakovinu, aniž by to tehdejší širší vědecký svět zaregistroval.

Její jméno dnes nese v roce 1973 objevený asteroid 5383 a jeden z kráterů na Měsíci.


Měření vesmírných vzdáleností – rudý posuv

Jak měří vědci obrovské vesmírné vzdálenosti? Stačí k tomu trocha světla, několik šikovných triků a matematika. "Rudý posuv" a jeho využití v kosmologii. 

Všechny znalosti, které máme o vesmíru, jsou založeny na informacích ze zachyceného záření. Ať už je jím viditelné světlo nebo infračervená a rentgenová složka spektra, jedná se o vždy o stejný princip: fotony, které zachycují pozemské teleskopy, v sobě nesou informaci o stavu zdroje, ve kterém vznikly.
I navzdory velkým vzdálenostem tak můžeme odhadnout, jaké chemické složení měla například hvězda, jejíž světlo vidíme. Díky rafinovaným postupům, můžeme také zjistit jak daleko se zdroj (hvězda nebo galaxie) nachází nebo jakou rychlostí se pohybuje.

Absorpční spektra


 Světlo, přicházející od vzdálené hvězdy nebo galaxie, se dá rozložit (například skleněným hranolem) do jednotlivých vlnových délek. Vznikne tak tzv. "spektrum" - barevný pás, který ukazuje všechny vlnové délky, které signál obsahoval.
V různobarevném spektru pak pozorujeme proluky – temné čáry (viz obrázek nahoře). Dostaly název „absorpční“ čáry. Odpovídají chemickému složení hvězdy, která kdysi světlo vyprodukovala. Každý chemický prvek hvězdy totiž reaguje svým osobitým způsobem a pohlcuje (absorbuje) specifickou vlnovou délku světla. To, že ve spektru chybí, se projeví temnou prolukou.
Rudý posuv

Z pozorovaného spektra pak můžeme odvodit, jak silně jsou tyto absorpční čáry vzdáleného zdroje světla posunuty oproti normálnímu spektru, získanému v laboratoři (viz obrázek nahoře vpravo).
Hodnota posunu čar se dá lehce vypočítat odečtením obou absorbovaných vlnových délek (tmavých čar). Aby byl výsledek univerzální a nebyl závislý na konkrétní vlnové délce měřeného záření, zbývá už jen vydělit (zrelativizovat) ho jednou z použitých hodnot:
Z = (vlnová délka(pozorovaná) – vlnová délka(skutečná) ) / vlnová délka(skutečná)
Výsledkem je takzvaný rudý posuv – absolutní číslo, která udává, nakolik jsou posunuty tmavé absorpční čáry k jednomu nebo druhému konci spektra.

A na vině je ... ?


Efektů, které vedou k posunu absorpčních čar ve spektrech, existuje hned několik. Rozlišujeme naštěstí jen tři hlavní, zato ale řadu vedlejších, zřídkavých jevů.
Kosmologická část rudého posuvu je způsobena rozpínáním vesmíru. Je to jeho nejčastější a nejdůležitější komponenta. V každém bodě časoprostoru vzniká neustále další a další prostor, takže se zdá, že se jednotlivé konkrétní hmotné objekty od sebe navzájem neustále vzdalují. Díky tomuto rozpínání se také zdánlivě prodlužuje vlnová délka jednotlivých fotonů, které pocházejí ze vzdáleného zdroje.
Jinou část rudého posuvu způsobuje tzv. Dopplerův jev. Vlnovou délku přitom způsobuje vlastní pohyb tělesa oproti pozorovateli. Při pohybu směrem k pozorovateli se vlnová délka snižuje a spektrální čáry se proto posouvají do modré části spektra. Při pohybu směrem od pozorovatele je to naopak.
Další částí rudého posuvu je gravitační posuv. Ten je způsoben silným gravitačním polem, ve kterém se nachází pozorovaný zdroj světla. Aby se fotony mohly z gravitačního pole osvobodit, musí vykonat určitou práci, při které ztrácí část své energie. To se projeví prodloužením vlnové délky fotonů. Tento jev se stává relevantní například u zdrojů, které leží nedaleko černé díry, která působí extrémně silnou gravitací.
Z = Z(kosmologická) + Z(gravitační) + Z(doppler)
Situace je naštěstí ve většině případů relativně jednoduchá – pro vzdálené objekty je většinou relevantní jen kosmologická (tedy na rozpínání vesmíru založená) složka rudého posuvu.

Praktické použití rudého posuvu v kosmologii


Tento (ve srovnání s jinými pozorovanými jevy) relativně jednoduchý jev nachází v kosmologii překvapivě mnohostranné využití. Dá se jím vyjádřit velikost vesmíru, vzdálenost a stáří objektu a dokonce se jeho pomocí podařilo vymodelovat strukturu vesmíru.

Aktuální velikost vesmíru

Pokud bereme v úvahu jen kosmologickou část rudého posuvu, dá se „Z“ použít  k rychlému ocenění velikosti vesmíru v době, kdy vznikl analyzovaný světelný signál. Probíhá pomocí faktoru „Z+1“.
Dejme tomu, že pozorujeme objekt s rudým posuvem Z=1. Velikost vesmíru v době, kdy k nám objekt vyslal svoje světlo, byla 1/(z+1) – poloviční než je dnes. Podobně při Z=2 byl vesmír třikrát menší a při Z=3 byl jen čtvrtinový ve srovnání s jeho dnešní velikostí.

Vzdálenost a stáří objektu

Čím vyšší je hodnota „Z“, tím větší je posun spektrálních čar ve spektru a tím větší je také vzdálenost mezi zdrojem a Zemí a stáří zdroje. Konkrétní vzdálenost a „věk“ potom vědci vypočítávají pomocí kosmologických modelů a systémů různých rovnic. Tyto modely se v minulosti měnily podle toho, jakou úroveň znalostí kosmologie dosáhla. Na základě pozorování reliktního záření odvodili vědci řadu kosmologických parametrů, které podobné výpočty dovolují. Dnešní aktuální znalosti tvoří tzv. „standartní kosmologický model“.
Hodnoty rudého posuvu se mohou teoreticky pohybovat mezi 0 (čas – nyní) a 1100 (doba tzv. „rekombinace“, fáze v raném vesmíru, kdy registrujeme první volné záření vesmíru, která odpovídá stáří 380 000 let).
Z=0 odpovídá dnešnímu vesmíru a přímému vesmírnému okolí
Z=1 představuje hranici mezi blízkými a vzdálenými objekty
Z=2 až 3 odpovídá vesmíru s nejvyšší koncentrací kvazarů
Z=5 je doba, ve které pozorujeme reionizaci helia díky vysoce energetickému záření
Z=6 je doba, ve které pozorujeme reionizaci vodíku díky prvním vysoce hmotným hvězdám
Z=10 zatím nejstarší pozorovaný objekt – jeho světlo pochází z doby, kdy byl vesmír starý 480 000 let
Z=15 až 30 odpovídá prvním hvězdám, které ukončily éru temna a vyslaly do vesmíru první stelární záření

Struktura vesmíru

Ze známé pozice a vzdálenosti (Z-koeficientu) jednotlivých objektů, se dá vytvořit kartografická mapa vesmíru.
Struktura, kterou vědci pozorují ve vesmíru, vznikla nejspíš v prvních fázích vesmíru krátce po jeho vzniku. Podílela se na ní nejprve tzv. „temná hmota“ (ta část hmoty, která nereaguje na elektromagnetické záření. Založila první centra se zvýšenou hustotou. Později, když teplota vesmíru klesla pod 3000 stupňů, se k ní přidala naše běžná (baryonická) hmota. Vytvořily se z ní hvězdy, galaxie a kupy galaxií, složené do protáhlých útvarů a konečně pláství, které tvoří dnešní vesmírnou strukturu, která se poněkud podobá pavučině.
Koeficient rudého posuvu dokazuje, že někdy i ty nejjednodušší věci - mohou být geniální.




Vesmírné vzdálenosti – kouzlo chaosu

Určit vzdálenost objektu v systému, který se neustále rozpíná a vteřinu za vteřinou se mění, není vůbec lehké. Hvězdy na obloze, jsou v danou chvíli dokonce nejspíš jinde, než je vidíme. Na vině jsou fyzikální zákony.


Vzdálenost ve vesmíru totiž záleží nejen na poloze pozorovaného objektu, jak je tomu při běžných měřeních na Zemi. U vesmírných objektů záleží také na čase.

Schema - zdánlivá a skutečná pozice hvězd

Díky rychlosti světla, která je konečná a neměnná, nevidíme objekty na tom místě, kde se právě nacházejí, ale na místě, kde se nacházely v době, kdy k nám vyslaly svoje světlo. Právě světlo je totiž substancí, která nám zprostředkovává všechny informace o vzdáleném objektu. Náš pohled do vzdáleného vesmíru je zároveň pohledem do minulosti a nevypovídá nic o tom, co se na daném místě děje dnes.

Astronomie rozeznává tři základní druhy vzdáleností.

Skutečná vzdálenost

Skutečný stav vzdáleného objektu nikdy nevidíme. Vždycky jde jen o zpožděný obraz. Vzdálenost, ve které se pozorovaný objekt skutečně nachází, je reálná pozice, ve které se objekt nachází dnes, tedy dávno poté, co k nám vyslal svoje světlo. Tato pozice je závislá na geometrii vesmíru a na rychlosti jeho rozpínání.
Celý vesmír se rozpíná a v každém jeho bodě neustále vzniká nový prostor. Skutečná vzdálenost objektů je větší, než vzdálenost, kterou bychom mohli očekávat na základě jejich obrazu na nebi.  V praxi to znamená, že objekt, který registrujeme jako 13,7 miliardy let starý (zde Velký třesk), je od nás momentálně reálně vzdálen ne 13,7 miliardy světelných let (tedy vzdálenosti, kterou muselo překonat jeho světlo), ale 46 miliard světelných let.

Zdánlivá (světelná) vzdálenost

Je ta vzdálenost, kterou urazilo světlo, vyslané daným objektem, na cestě k pozemskému teleskopu. Jelikož byl vesmír dříve (v době vzniku světelného signálu) menší, je tato vzdálenost také menší než skutečná vzdálenost objektu. Světelná vzdálenost odpovídá stáří signálu.
Úhlová vzdálenost
Díky perspektivě se vzdálené objekty zdají být menšími než blízké, i když mají stejnou velikost. Tento jev se dá použít k měření vzdáleností známých objektů. Dá se tak například odvodit vzdálenost galaxie, pozorované teleskopem.

Schema: Galaxie, která se od nás vzdaluje (vlastní rychlost galaxie znázorňuje červená šipka) zabírala dříve na nebi větší prostor, proto se nám její dřívější obraz jeví větší, než by byl ve skutečnosti dnes, kdybychom mohli pozorovat skutečnou velikost galaxie.

Úhlová vzdálenost je jiná, než výše uvedená zdánlivá (světelná) vzdálenost. Důvodem je zvětšující se vesmír. Světlo vzdáleného objektu se k nám vydalo v minulosti, kdy byl vesmír menší. Tím pádem je obraz objektu relativně větší, než by tomu bylo dnes, protože objekt sám tehdy zabíral relativně větší část vesmíru (a tím pádem větší úhel na obloze), než by tomu při stejné velikosti bylo dnes. Relativně větší objekt se zdá být díky perspektivě blíže, proto je naměřená úhlová vzdálenost ještě menší, než zdánlivá vzdálenost.

 Schéma: Přibližné porovnání rozdílů ve vzdálenostech, měřených různými způsoby. Z obrázku je vidět, jak moc se mohou naměřené vzdálenosti vzájemně lišit.
Jak tedy nejlépe vyjádřit údaje o vzdálenosti vesmírných objektů? Různě měřené vzdálenosti se od sebe poměrně hodně liší, chaos se zdá být dokonalý.
Záchranou se pro astronomii stal koeficient, kterému říkáme tzv. „rudý posuv“. I když jeho název zní komplikovaně, jedná se ve skutečnosti o příjemně jednoduchý jev.

Rudý posuv

Je založen na porovnání vlnových délek zachyceného světla objektu a obchází tím problémy s jeho relativními vlastnostmi, jako jsou jasnost nebo zdánlivá velikost. Rudý posuv se vypočítává z posunu specifických, absorpčních čar ve spektru zachyceného záření,  vyslaného vzdálenou galaxií.
Je to nejjednodušší, nejspolehlivější, nejobjektivnější a proto nejdůležitější metoda, jakou astronomové určují vzdálenosti vesmírných objektů.  
Tomuto důležitému jevu chci věnovat celý blog, více tedy příště - "rudý posuv".



Osud vesmíru

Jak se bude náš vesmír vyvíjet v blízké a vzdálené budoucnosti? Jakým směrem se bude ubírat osud galaxií? Vesmír bude umírat pomalu a … potmě.

Galaxie jsou vesmírné ostrovy hmoty, ve kterých z mezihvězdného plynu neustále vznikají a zanikají hvězdy a planety. Jsou usazeny uprostřed shluků tzv. „temné hmoty“, která je k sobě kdysi přitahla a pomáhá je svou gravitací udržet pohromadě.

 Složení původního mezihvězdného plynu

Původní vesmírný mezihvězdný plyn se skládá převážně z vodíku a helia. Tyto dva nejlehčí chemické prvky vznikly v prvních fázích existence našeho vesmíru. Zhušťováním tohoto plynu se pak tvořily první generace hvězd. Spalovaly vodík na helium a později ve svých jádrech vytvářely i těžší chemické prvky.
Hvězdy různých kategorií a velikostí prožívaly své kariéry, které skončily stádiem bílého nebo hnědého trpaslíka, neutronové hvězdy, nebo (v extrémním případě) jako stelární černé díry. Před koncem svého života tyto hvězdy zpravidla stačily obohatit mezihvězdný prostor o část své původní hmoty i o prvky, které vznikly v průběhu jejich života v jejich nitrech.
Díky tomuto procesu ve vesmíru neustále ubývá vodík a helium a přibývají těžší chemické prvky.
Velké a hodně masivní hvězdy spalují vodík a helium daleko rychleji a efektivněji než menší exempláře, žijí tedy kratší dobu. Naopak lehčí hvězdy, například s 1/10 hmoty Slunce čeká až 100x delší kariéra, než jakou zažije naše Slunce.

Budoucnost vesmíru 

Budoucnos vesmíru bude podílet především temná energie – tajemná síla, o které zatím nemáme téměř žádné informace. Jediné, co o ní víme - je to síla, která urychluje jeho rozpínání.
Zatímco sousední galaxie letí vesmírem směrem k nám, vzdálené objekty, které pozorujeme pozemskými teleskopy, se pohybují výhradně směrem od nás. První jev (přibližování objektů) způsobuje gravitace, která působí na blízké galaxie a v budoucnu je promísí s tou naší. Druhý jev (vzdalování objektů) je o to intenzivnější, oč vzdálenější je pozorovaná galaxie. Ta se ve skutečnosti nepohybuje z místa na místo, jak by se mohlo zdát, na vině jejího vzdalování je  prostor, který se rozpíná a neustále zvětšuje. Podobně by se od sebe vzdalovaly hypotetické židle v hypotetické místnosti, kdyby mezi nimi vznikaly na podlaze stále nové a nové dlaždice, které by místnost zvětšovaly.

Vesmír  se vyprázdní

Zásluhou tohoto jevu (rozpínání vesmíru) se dostává více a více galaxií vně kosmologického horizontu pozorovatelnosti – pomyslné hranice, která nás dělí od té části vesmíru, která se od nás vzdaluje tak rychle, že ani rychlost světla s tímto vzdalováním neudrží krok. Za tímto horizontem pro nás zmizí po uplynutí 2 bilionů let také téměř všechny galaxie, které dnes pozorujeme. Pokud v té době bude existovat inteligentní život, bude se mu zdát, že celý vesmír se skládá jen z objektů, které dnes pozorujeme jako místní kupu galaxií.
Konec éry hmoty
Stadium, ve kterém se dnes vesmír  nachází, nazýváme "éra hmoty". Podívejme se do daleké budoucnosti, do doby, ve které bude všechno trochu jinak.
Od velkého třesku uplynulo 1000 bilionů let. Téměř všechna hmota vesmíru mezitím prošla v galaxiích různými stadii vývoje hvězd. Na jeho konci se v galaxiích nachází několik typů objektů, které byly dříve zářícími hvězdami.

Nejmenší a nejlehčí hvězdy, tzv. „hnědí trpaslíci“ nikdy neměly dostatek hmoty na to, aby zažehly termonukleární reakci. V jejich jádře sice může dočasně probíhat syntéza helia z deuteria (těžkého vodíku), ale teplota a tlak nestačí na to, aby mohlo dojít k syntéze těžších prvků z (běžného) lehkého vodíku. Hnědí trpaslíci mění své složení jen velmi pozvolna, mají tedy dlouhou životnost, která jim umožňuje přetrvávat ve stejném stavu i ve velmi vzdálené budoucnosti.

Kromě nich se v galaxiích nacházejí tzv. „černí trpaslíci“ – objekty, které vznikly vychladnutím tzv. bílých trpaslíků, zbytků explozí středně velkých hvězd (například Slunce).

Další komponentou budoucích galaxií jsou vychladlé neutronové hvězdy, zbytky vývoje hmotných hvězd. Výčet doplňují černé díry, výsledky vývoje extremně hmotných hvězdných objektů. Kromě pozůstatků minulých hvězd se tu nacházejí samozřejmě i jejich bývalé planety, pokud se jim podařilo přežít závěrečné gigantické exploze, kterým jejich centrální hvězda prošla na konci svého vývoje.
Většina hmoty se v této fázi vývoje vesmíru nachází ve formě degenerovaného plynu – v černých trpasličích hvězdách a v neutronových hvězdách – odtud název „éra degenerované hmoty“.

Degenerovaná hmota má tak vysokou hustotu, že se její fyzikální vlastnosti se v důsledku kvantových efektů podstatně odlišují od vlastností normální hmoty. Kinetická energie částic a tlak degenerovaného plynu například nezávisí na teplotě, ale jen na jeho hustotě, t. j. od počtu částic v jednotkovém objemu. Hustota, při které se plyn degeneruje, závisí od hmotnosti částic plynu: Čím je hmotnost částic vyšší, tím vyšší hustota podmiňuje vznik degenerovaného plynu. Při hustotách okolo 5000 g.cm−3 nastává degenerace elektronového plynu (elektronová degenerace), která se vyskytuje např. v bílých trpaslících. Při hustotách okolo 1 000 000 000 000 g.cm−3 nastává degenerace neutronového plynu (neutronová degenerace), vzniklého "vtlačení" elektronů do jader atomů, čím se v jádrech atomů mění protony na neutrony. Tento stav degenerovaného plynu se vyskytuje v neutronových hvězdách.

O úklid se v galaxiích postará gravitace

Zbytky hvězd, které se i v této době pohybují galaxií na svých původních oběžných drahách, se občas dostávají do vzájemné blízkosti. Fyzikální zákony způsobí, že ty lehčí budou při vzájemných setkáních statisticky spíše urychlovány, budou opouštět galaxie a dostávat se do volného mezihvězdného prostoru. Těžší objekty se při setkání naopak zpomalí. Menší oběžná rychlost bude mít za následek změnu jejich oběžné dráhy. Ta je teď dříve nebo později přivede do centra galaxie, kde skončí svou existenci pádem do supermasivní černé díry.
Poslední šance pro život, jak ho známe
Část hnědých trpaslíků, velice lekhkých hvězd, které v galaxiích "zbyly" z dřívějších dob, teď dostane šanci na další vývoj. Jakkoliv jsou jejich vzájemné srážky nepravděpodobné, přesto se budou konat. Postarají se o vznik posledních, „skutečných“ hvězd. Kolizí dvou malých hnědých trpaslíků může dokonce vzniknout i hvězda typu našeho Slunce, která dokáže vyvinout svůj vlastní planetární systém.
Běžná galaxie bude schopna vyprodukovat odhadem 1000 takových hvězd. Budou existovat dostatečně dlouhou dobu na to, aby se na jejich planetách, stejně jako tomu bylo kdysi na Zemi, vyvinul inteligentní život.

Z pohledu tamních astronomů bude noční nebe téměř prázdné a beze hvězd. Vesmír, který budou pozorovat jejich vědci,  bude díky neustále probíhajícímu rozpínání časoprostoru jiný než ten, který pozorujeme dnes. Vzdálenosti mezi galaxiemi budou daleko větší než dnes a viditelná část vesmíru jich bude obsahovat daleko méně, než je tomu nyní.

Viditelná část vesmíru je ohraničená tzv. „horizontem událostí“. Horizont událostí je ta část prostoročasu, která pro daného pozorovatele vymezuje oblast, ze které ho nemůže dosáhnout žádné elektromagnetické záření (světlo). Díky neustálému a rovnoměrnému rozpínání prostoročasu se od nás vzdalují objekty tím rychleji, čím vzdálenější jsou. Je to způsobeno tím, že mezi námi a daným objektem neustále a stejnoměrně vzniká nový prostor. Následkem rozpínání jsou pak od nás velice vzdálené oblasti odnášeny rychlostí, která překračuje rychlost světla. Nikdy už o nich nezískáme žádné informace, ty se totiž mohou pohybovat právě jen maximální rychlostí – světelnou. Tyto oblasti prakticky zmizely z našeho (nám dostupného) vesmíru, ztratily se za horizontem událostí. 

V centru galaxií objeví budoucí hypotetická inteligentní civilizace supermasivní černé díry. Vznikly kdysi při kolizích galaxií a při dalších kolizích se neustále zvětšovaly. Vesmírná hmota, která se dostane do jejich blízkosti, tvoří rotující disk, nahřátý na několik milionů stupňů. Tvoří tak nepřehlédnutelný highlight v jinak tmavém a netečnému vesmíru.
Bude to trvat zhruba 10+24 až 10+30 let, než černé díry uprostřed galaxií pohltí veškeré hvězdy, které se předtím nestihly vzájemným gravitačním působením katapultovat do mezihvězdného prostoru.

Rozpad protonů

Protony jsou elementární částice, které se vytvořily krátce po velkém třesku z tehdy existující kvark-gluonové kaše. Teorie, která vysvětluje jejich vznik, předpokládá také jejich rozpad. Protony jsou sice velice stabilní částice, ale nejsou „nesmrtelné“. Vědci odhadují jejich životnost na 10+33 – 10+37 let.
Kdyby mělo skutečně dojít k rozpadu protonů,  „rozpustí“ se i veškerá baryonická (zářivá) hmota vesmíru. Přestanou existovat všechny zbytky planet i hvězd. Ve vesmíru zbude jen jeden druh objektů – černé díry.
V případě, že z nějakého důvodu rozpad protonů nenastane, ovlivní budoucnost vesmíru tzv. „kvantově-tunelový efekt“. V průběhu nekonečných 10+1500 let promění veškerou baryonickou hmotu na železo. Stejný efekt pak povede k přeměně železa na neutronové hvězdy a černé díry.

Éra černých děr

Tak nebo tak – jedno dne ve velmi vzdálené budoucnosti se nachází ve vesmíru už jen početné černé díry. Část z nich pochází z explozí supermasivních hvězd, zatímco druhá část leží uprostřed bývalých galaxií a disponuje mnohokrát vyšší hmotou než předchozí druh.
Ani černé díry ale nežijí neomezeně dlouhou dobu. Americký vědec Stephen Hawking objasnil mechanismus, který vede k tzv. „vypařování“ a tím i jejich zániku.

Vakuum vesmíru není inaktivní. Neustále v něm vznikají páry částic a antičástic, kterým říkáme virtuální, protože se prakticky okamžitě znovu spárují, takže se ničím neprojevují. Pokud tyto částice vzniknou na okraji černé díry a jedna z nich podlehne její gravitaci, stane se z druhé částice reálná hmota s reálnou hmotností a impulsem. Protože ale ve vesmíru energie nevzniká ani nezaniká, musí výsledná hmota a impuls někde chybět. Chybí – v černé díře. Mechanismus dostal název Hawkingovo záření. Čím lehčí černá díra, tím rychleji se tímto způsobem vypařuje.
Stelární černé díry jsou schopny se takovýmto způsobem vypařit během 10+67 let. Supermasivní černé díry v centrech bývalých galaxií budou potřebovat zhruba 10+100 let.

Éra temna

Po vypaření poslední černé díry se vesmír ponoří do tmy. Pokud nedojde předtím k rozpadu protonů, budou se ve vesmíru nacházet jen jednotlivé, izolované železné nebo neutronové objekty. Rozpínání časoprostoru mezitím totiž pokročilo do té míry, že se všechny objekty navzájem dostaly za hranici viditelnosti.
Fotony mění díky rozpínání vesmíru svou vlnovou délku a ztrácejí energii. Ve vzdálené budoucnosti jejich vlnová délka přesáhne vzdálenost vesmírného horizontu, takže prakticky přestanou existovat.
Vesmír se tak dostane do stavu, který vědci nazývají tepelnou smrtí, který ale nemusí být nutně jeho koncem.

… a ještě jednou od samého začátku

Některé teorie totiž připouštějí možnost vzniku tzv. „falešného“ vakua, stavu, který se nápadně podobá Velkému Třesku. Expandující časoprostorová bublina by mohla naplnit prostor novým zářením, mohla by dát vzniknout novým fyzikálním konstantám a tím i novému vesmíru.
Spontánní vznik nového vesmíru z fluktuací vakua předpověděla teorie pro neuvěřitelně vzdálenou dobu 10+1056 let.

Pro názornost: je to
1 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000  let.



Galaktické příběhy – objev temné hmoty

Je to jedna z nejnapínavějších kapitol astronomie. Na jejím počátku stál ve třicátých letech minulého století americký astronom Fritz Zwicky. Zjistil, že hvězdokupa Coma musí obsahuvat více hmoty než vidí jeho teleskop.

Zwicky se jen nerad držel nastavených mantinelů. Byl mimo jiné považován za nepříjemného exota, nejspíš i právem. Nezvládl pro svůj objev nadchnout ani kolegy ani veřejnost. Objev byl na 40 let smeten ze stolu.

"Popelka“ Vera Rubin

Skutečný počátek výzkumu temné hmoty spadá do 70. let. Začínající americká astronomka Vera Rubin tehdy pracovala na projektu, který zkoumal teorii o rotaci vesmíru kolem své osy. V rámci svého projektu měřila Vera Rubin směr a rychlost, kterou rotují různé galaxie. Nešlo o žádný prestižní projekt. Její práci nejspíš znali jen nejbližší spolupracovníci a téměř nikdo jí nevěnoval pozornost.
 Později projekt trochu pozměnila, svým galaxiím ale zůstala věrná. Zaměřila se na rychlost, jakou rotují v galaxii jednotlivé hvězdy.
Tímto počinem se měla navždy zapsat do dějin vědy.
Předpokládaný pohyb hvězd
Hvězdy, které rotují uvnitř galaxie by se teoreticky měly chovat stejně jako planety, které rotují uvnitř sluneční soustavy.
Čím blíže k centru, tím rychlejší by měl být jejich pohyb kolem něj. Čím vzdálenější planeta, tím slabší je gravitace, kterou na ni působí centrální hvězda. Planeta proto musí rotovat pomaleji, aby mohla v soustavě zůstat – rychlejší pohyb by ji z dané soustavy vymrštil do mezihvězdného prostoru.
Tato pravidla by měla platit i v galaxiích. Čím vzdálenější je hvězda od centra, tím menší je vliv galaktické gravitace. Hvězdy u okrajů galaxií by měly rotovat pomaleji než ty, které se nacházejí v centru. Tomuto jevu vědci říkají "diferenciální rotace".
Diferenciální rotace
… je pozorována, když se různé části rotujícího tělesa pohybují různou rychlostí. Takové těleso není pevné, ale jen volně složené z jednotlivých částí. Může být také tekuté. V naší sluneční soustavě vlastní diferenciální rotaci například Slunce. Pozorujeme ji také u plynového obalu planet Jupiter a Saturn.

Pozorování odporovala teorii

Vera Rubin sestavila pověstnou rotační křivku našeho nejbližšího galaktického souseda – galaxie v Andromedě.
Měření podle očekávání ukázala, že se hvězdy této galaxie pohybují podle zákona diferenciální rotace. Tím ale veškerá podobnost s teoretickým modelem skončila.
Astronomka zjistila, že hvězdy, které se nacházejí u okrajů soustavy,rotují stejnou rychlostí jako jejich blíže jádru galaxie umístěné sestry. Pozorovaný jev se nezměnil ani tehdy, když Vera do výzkumu přibrala další a další galaxie. I hvězdy na jejich okrajích se pohybovaly příliš rychle.
Znamená to, že by se následkem této příliš rychlé rotace hvězd u okraje systému měly všechny galaxierozpadnout a jejich hvězdy by se měly rozletět do všech stran.

 Obrázek: Rychlost hvězd v běžné galaxii. U hvězd, které jsou centru nejvzdálenější, by měla rychlost rotace klesat (hnědá přerušovaná čára). Namísto toho je pozorovaná daleko vyšší rychlost (zelená přerušovaná čára).

Temná hmota

Vědci se snažili pro tento jev najít nějaké logické vysvětlení. Nejpravděpodobnějším se nakonec ukázala teorie, která předpověděla daleko vyšší celkovou hmotnost galaxie. Kromě viditelných a zářících hvězd v ní musí existovat „něco“, co naše přístroje neregistrují, co se ale podílí na její celkové hmotnosti.
Zářící hvězdy spolu s plynem a prachem, ze kterého vznikaly, tvoří zjevně jen menší část galaxie. Všechny tyto komponenty jsou uloženy v oblaku nezářící a proto jen těžko pozorovatelné hmoty, která dostala díky svým vlastnostem jméno „temná“.
Při zpětném propočtu Zwickyho objevů ze třicátých let se navíc ukázalo, že měl pravdu. V houfech galaxií je skutečně přítomná další hmota. Její množství dokonce procentuálně odpovídá tomu množství, které objevila Vera Rubin.
Vesmír obsahuje zhruba šestkrát více temné hmoty, než hmoty, kterou registrujeme teleskopy.

Obrázek: Temná hmota. V rámci projektu KiDS zkoumal VST (ESO teleskop, na náhorní plošině Paranal) části jižní oblohy. Odhalil oblaka temné hmoty. Působí gravitačně na procházející světlo vzdálené kupy galaxií. Na levém obrázku pro srovnání pozorovaná část oblohy a zkoumané galaxie tak, jak je vidí pozemské teleskopy. Na pravé části obrázku je fialovou barvou zanesena poloha a koncentrace temné hmoty. (Zdroj: Kilo-Degree Survey Collaboration/A. Tudorica & C. Heymans/ESO, http://www.eso.org/public/germany/images/eso1528a/)

Vera Rubin zemřela o vánocích 2016 ve věku 87 let. 
Když v rozhovorech popisovala svůj nejvýznamnější objev, neopomenula nikdy zdůraznit, že se věnovala tehdy nedůležitému projektu průzkumu pohybu galaxií také proto, aby nezatěžovala manžela, který by se jinak musel sám starat o jejich čtyři malé děti. Jiné, prestižnější projekty by ji totiž nutily opouštět rodinu a podnikat delší cesty k velkým teleskopům na západě USA. 
Ironií, nebo snad přízní osudu, se z bezvýznamného, okrajového projektu díky její práci stala jedna z nejdůležitějších událostí moderní astronomie. 

Galaktické příběhy - vznik a proměna galaxií

Galaxie jsou vesmírné objekty, které obsahují prach a plyn, materiál, ze kterého vznikají hvězdy a planety. Směle je můžeme nazvat továrnami na hvězdy. To, že hvězda vznikne vně galaxie je více než nepravděpodobné...

První galaxie se tvořily už v raném vesmíru. Po Velkém třesku a po éře prvního překotného rozpínání prostoru, následovala éra vzniku elementárních částic. Po jejím zakončení a po oddělení záření od hmoty se z původních nerovnoměrností vytvořila centra se zvýšenou koncentrací hmoty, která se navíc neustále zvětšovala a zintenzivňovala.
 Dnešní shluky galaxií vznikaly z hmotných center, které měly odhadem 10+15slunečních hmotností. Nejprve se nejspíše utvořilo velké množství menších galaxií, které spolu vzájemně reagovaly, spojovaly se a narůstaly do větších rozměrů.

Galaxie kdysi a dnes

Nejstarší objevená galaxie se ve vesmíru objevila pouhých několik set milionů let po Velkém třesku. Na jejím vzniku se podílela temná hmota, záhadná komponenta, která se neprojevuje ničím jiným než svou gravitací. Tvořila první fluktuace, které k sobě přitahovaly viditelnou hmotu. Po zahuštění díky gravitaci se pak pomalu vytvořil rotující galaktický disk, obří objekt, který už obsahoval dostatečné množství hmoty pro vznik hvězd.
Nejstarší galaxie, které pozorujeme, jsou tzv. eliptické galaxie. Jsou složené z relativně malých a lehkých hvězd, protože všechny hmotnější už stihly projít celým svým vývojem a explodovaly. Obohatily své okolí o prvky, které během jejich života vznikaly v jejich nitru. Barva zbylých a dodnes existujících hvězd je spíše načervenalá. Díky své menší hmotnosti jsou spíše chladnější. Svou hmotu spalují úsporně a zdrženlivě, dožívají se tedy vysokého věku.
Před deseti miliardami let existovaly galaxie, které byly desetkrát hmotnější než naše Mléčná dráha. Při porovnání starých a mladších galaxií se ukazuje, že nejaktivnější byly galaxie před deseti miliardami let. Vznikalo v nich statisticky nejvíce hvězd.
Druhy galaxií
Galaxie se obvykle dělí podle vzhledu na několik druhů. Je to systematika, kterou navrhl astronom Edwin Hubble už v roce 1936.


Obrázky: Různé druhy galaxií. 

Pro spirální galaxie je typická středová oblast kulového tvaru, z které vycházejí jednotlivá spirální ramena. Středová oblast obsahuje starší a načervenalé hvězdy.Ve spirálních ramenech se nacházejí naopak mladé hvězdy a mračna mezihvězdné hmoty, ze které tyto hvězdy vznikají. Spirální galaxie patří k těm nejmladším.

Spirální galaxie s příčkou jsou podobné běžným spirálním galaxiím. Jejich spirální ramena se ale nenapojují na jádro přímo, ale přes příčku, která se otáčí stejnoměrně spolu s jádrem.

V eliptické galaxii jsou hvězdy naopak rozloženy symetricky a jejich hustota ubývá rovnoměrně od středu k okraji. Neobsahují téměř žádný mezihvězdný plyn a prach, takže v nich nevznikají žádné nové hvězdy. Většina jejich hvězd má poměrně malou hmotnost, zhruba jako Slunce, případně ještě menší. Tyto galaxie mají díky svému obsahu malých a relativně chladných hvězd spíše červenou barvu. Patří mezi nejstarší galaxie. Eliptické galaxie tvoří jedny z nejmasivnějších známých galaktických systémů a mohou mít i desetkrát více hmoty než naše Mléčná dráha. Většina z nich je ale daleko menší a má zářivost jen zhruba 10+7 Sluncí.

Tzv. čočková galaxie je přechodným typem galaxie mezi spirální a eliptickou galaxií. V její struktuře se dá rozeznat jádro a disk, chybí ale spirální ramena. Ani v ní nenacházíme mladé hvězdy nebo větší množství mezihvězdného plynu a prachu.

Jako nepravidelná galaxie je označována ta, která neodpovídá žádnému předchozímu typu. Její vzhled bývá chaotický, bez náznaku spirálních ramen nebo eliptického vzhledu. Zhruba čtvrtina z celkového počtu galaxií spadá do této kategorie. Většina nepravidelných galaxií byla původně spirální nebo eliptická. Deformovala se působením gravitace, takže získala svůj nepravidelný tvar. Tyto galaxie obsahují velké množství mezihvězdné hmoty, ze které vznikají nové hvězdy.

Podle základních vlastností se dají definovat ještě další druhy.
Trpasličí galaxie jsou miniaturní verzí větších galaxií. Hvězdy v nich často tvoří nepravidelné formace bez symetrické struktury. Je to nejčastější typ galaxie.

Galaxie, které vyzařují většinu energie ze svého centra, dostaly jméno po svém objeviteli – Seyfertovy galaxie. Kolem jejich jádra pozorujeme plyn, pohybující se rychlostmi až 30 000 km/s. Dělí se dále na dvě podskupiny: Seyfert-I mají horké jádro, teplé i několik set tisíc stupňů Kelvina. Září v rentgenové , ultrafialové a infračervené části spektra. Seyfert-II galaxie vyzařují většinou v radio- a infračervené oblasti. Jsou příbuzné kvazarů, u kterých nese za centrální aktivní oblast zodpovědnost černá díra.

Některé z galaxií, charakterizované extrémně silným zářením v infračervené oblasti, patří spolu s kvazary k nejjasnějším pozorovaným vesmírným objektům. Vzniká v nich větší množství nových hvězd (kolem 100 za rok). Díky této vlastnosti dostaly název Straburst-galaxie.

Galaktické rodiny a struktura vesmíru

Jednotlivé galaxie se podobně jako hvězdy nepohybují vesmírem osamoceně. Jsou součástí skupin, sestávajících z několika až několika tisíc jednotek, tzv. clusterů. Ty se zase sdružují do větších systémů, které jsou někdy až 100 Mpc (326 miliónů světelných let) dlouhé. Zatímco clustery vykazují ve svém centru větší hustotu, superclustery mají vláknitý nebo plástvový charakter bez zřetelných centrálních částí. Vytvářejí typickou síťovitou strukturu vesmírné hmoty.
Galaktické kolize
I když pojmenování "galaktické kolize" navozuje dojem obzvláště nebezpečné katastrofy, nejedná se ve skutečnosti o dramatický jev, ani o opravdovou kolizi jednotlivých hvězd.
Za kolizi galaxií považují vědci přiblížení dvou galaktických objektů, které se navzájem ovlivní svým gravitačním polem. Opravdové srážky hvězd v galaxiích jsou díky velkým vzdálenostem, které mezi sebou mají, prakticky vyloučeny. Srážka dvou galaxií navíc probíhá velice pomalu. Oba objekty se spíše jen navzájem promísí. Hvězdy obou původních systémů získají nové oběžné dráhy a postupem času vytvoří nový, větší systém.
Kolize dvou galaxií trvá i několik miliónů let. Hvězdy, které se náhle ocitnou v relativní blízkosti jiných, se zaangažují hlavně gravitačním vlivem na mezihvězdný prach a plyn. To vede ke zhušťování mezihvězdné hmoty a tím i k intenzivnímu vzniku nových hvězdných soustav. Kolize galaxií tedy nejsou katastrofami, ale spíše šancí ke vniku další generace nových hvězd. Je to velice častý jev – na většině pozorovaných galaxií vidíme změny, způsobené kolizí s jiným systémem.


Mezihvězdná hmota – hvězdná porodnice

Mezi jednotlivými hvězdami leží obrovské vzdálenosti. Na první pohled se zdá být prostor mezi nimi prázdný, při bližším ohledání v něm nacházíme rozsáhlá oblaka plynu a prachu. Nezřídka mají hmotnost několika set nebo i tisíc Sluncí. 

Oblaka plynu a prachu nejčastěji nacházíme ve spirálních ramenech galaxií. Fungují zde jako svérázná hvězdná porodnice. Zatímco v prvních miliardách let po velkém třesku vznikaly v galaxiích velká množství masivních hvězd, dnešní galaxie jsou víceméně umírněné. Roční produkce hvězd v podobné hvězdné porodnici se pohybuje v řádu několika kusů.
Co se týká chemického složení mezihvězdné hmoty– nacházíme v ní hlavně vodík a helium, vzniklé v raných stádiích vesmíru, ale také těžší prvky jako kyslík, uhlík, dusík, síru a křemík. Jsou to přesně ty prvky, kterými obohacuje své okolí explodující supernova. Kromě základních chemických prvků obsahuje mezihvězdné medium také různé molekuly: vodu, oxid uhelnatý, metan nebo kyselinu octovou. Čas od času si můžeme přečíst v tisku zprávu o tom, že vědci objevili v oblacích plynu a prachu jednoduchý alkohol, cukr nebo jiné, komplikovanější sloučeniny.

Tyto jednoduché i složitější molekuly se mohou v mezihvězdném prostoru tvořit díky existenci jemných a drobných zrnéček prachu, vzniklého z pozůstatků explozí minulých hvězd. Jeho povrch působí na chemické reakce při vzniku daných molekul jako katalyzátor – nejen že je umožňuje fyzicky, také je urychluje. Při nízké teplotě, která panuje v mezihvězdném prostoru, by jinak tyto reakce probíhaly jen velice pomalu, případně by nebyly vůbec realizovatelné.

Podíl molekul v mezihvězdné hmotě přesto není moc velký. Tvoří zhruba 2 % celku.

Informace o složení mezihvězdné hmoty získávají vědci ze záření, přijímaného pozemskými teleskopy.  Metoda, kterou přitom používají, se jmenuje spektroskopie.

Spektroskopie

Spektroskopickou metodou umějí vědci odvodit jak informace o zdroji světla, tak například o tom, jakým prostředím se světlo během své cesty za pozemským pozorovatelem procházelo.
Záření hvězd se skládá z různých vlnových délek. Původně bodový zdroj se dá rozložit pomocí krystalu do tzv. spektra, ve kterém jsou jednotlivé vlnové délky rozprostřeny na větší plochu. Spektrum může být souvislé nebo vykazovat větší a menší proluky – tmavé oblasti,  případně sestávat z pouhých zářících pruhů, oddělených většími tmavými oblastmi.

Schéma: sběr informací pomocí spekra

Absorpční spektra

Absorpční spektrum vzniká zachycením světla hvězdy, která se z našeho úhlu pohledu nachází za oblakem mezihvězdné hmoty. Na vrchním obrázku je tato situace znázorněna žlutou barvou. Světlo, které prošlo oblakem, vykazuje pozměněné spektrum. Fotony, přicházející od vzdálené hvězdy, musely na své cestě k pozorovateli proletět kolem molekul, mezihvězdné hmoty a reagovaly s nimi. Ve spektru hvězdy se pak nacházejí tzv.absorpční čáry. Jsou tmavé, protože v nich chybí energie daného pásma, kterou pohltila mezihvězdná hmota. Každý chemický prvek vytváří specifický mustr takových proluk ve spektru. Z polohy absorpčních linií tedy můžeme odvodit chemické složení mezihvězdné hmoty, kterou prošlo světlo hvězdy na své cestě od zdroje k pozemskému teleskopu.

Absorpční spektrum s tmavými absorpčními čarami. (By NASA [Public domain], via Wikimedia Commons)

Emisní spektra

Pokud se oblak mezihvězdné hmoty nachází poměrně nedaleko od intenzivně a silně zářící velmi horké hvězdy, může její tvrdé záření rozehřát jeho plyn natolik, že začne sám vyzařovat vlastní, tzv. „emisní“ spektrum. Tento příklad je ve schematu nahoře znázorněn oranžově zbarvenou hvězdičkou a šipkami.
Podobně jako u absorpčního spektra, je i emisní spektrum závislé na chemickém složení dané hmoty.

Emisní spektrum s emisními čarami. (By Herbertweidner (Own work (Original text: selbst gezeichnet)) [Public domain], via Wikimedia Commons)

Infračervená spektra

Informace o mezihvězdné hmotě získávají vědci také z infračervených spekter. V horním obrázku je tato situace znázorněna symbolicky červenou barvou vytečkovaných šipek.
Tzv. infračervená spektroskopie, věda, která zkoumá odpovídající spektra v infračervené oblasti, umí podchytit nejen chemické prvky, ale hlavně také způsob jejich vazby v molekulách, umí tedy rozklíčovat nejen chemické složení, ale také strukturu molekuly v oblaku mezihvězdné hmoty.
Mezihvězdný plyn
Mezihvězdná hmota se dá podle svého skupenství rozlišit na dvě kategorie: mezihvězdný plyn a mezihvězdný prach. Naprostou většinu mezihvězdné hmoty tvoří plyn, je to celých 99 %.
Jistě nepřekvapí, že zhruba 90 % plynu je tvořeno nejrozšířenějším prvkem, který ve vesmíru nacházíme, vodíkem. Na helium a ostatní prvky připadá jen kolem 10 %.
Oblaka plynu dělíme na další dvě skupiny - podle jejich teploty. "H-I" jsou chladné oblasti s teplotou kolem 50 stupňů Kelvina. Jsou na pohled tmavé. Samy nevyzařují ve viditelné části spektra, a to záření, které jimi prochází, pohlcují. Vyzařují jen v infračervené oblasti, která odpovídá jejich nízké teplotě. Oblasti, které vědci nazvali "H-II" jsou naopak horké. Jsou ionizované nedalekým zdrojem energie, například intenzivně zářící hvězdou. Dosahují teplot až 10 000 K a vyzařují vlastní emisní spektra.

Obrázek: H-II oblast, (By NASA, Hui Yang University of Illinois ODNursery of New Stars (Great Images in NASA Description) [Public domain], via Wikimedia Commons)

Mezihvězdný prach

Prach představuje zhruba 1 % mezihvězdné hmoty. Malé částečky, s rozměry mezi 0,0001 a 0,001 milimetry, jsou pozůstatky výbuchu nov a supernov, případně hvězdných větrů. Obsahují proto prvky, které předtím vznikly v těchto masivních hvězdách. Při mohutných explozích dokonce vznikají prvky těžší než železo (které je teoreticky tím nejtěžším elementem, který může vzniknou jadernou fúzí).
Prach jsi a v prach se obrátíš
 Mezihvězdná hmota je vlastně hvězdnou zásobárnou. Kde jinde by mohly tak jednoduše vznikat nové hvězdy a planetární soustavy, než uprostřed oblaku hmoty, navíc rozpohybované výbuchem blízké supernovy? Poruchami rovnováhy sil (gravitace a opačně působícího tepelného pohybu částic) vznikají v oblacích plynu a prachu defekty, které postupně tvoří hustší a hustší shluky. Za příznivých okolností pak pokračuje zahušťování až do té doby, kdy je tlak a teplota uvnitř takového shluku hmoty dostatečná k zažehnutí termonukleární reakce – zrodu nové hvězdy. Zbylý prach a plyn kolem ní nakonec vytvoří soustavu planet.
Stejným způsobem vznikla také Sluneční soustava. V místě, kde předtím explodovala obří supernova, jedna z nejstarší generace hvězd, se nahromadil oblak plynu a prachu. Jiná supernova poničila jeho původní rovnováhu a umožnila tak další vývoj. Zbytek práce pak už vykonala neúprosná gravitace.
Jednoho dne skončí i naše Slunce klidnou fázi vývoje a vybuchne – odhodí část své hmoty do okolí. I když se nestane supernovou, nemá totiž dostatečně vysokou hmotnost, přesto vrátí do mezihvězdného prostoru část hmoty, kterou si z něj vypůjčilo při svém vzniku.

(Obrázek: Jeff Hester (Arizona State University), Palomar telescope. Mlhovina Trifid,ve které právě teď vznikají nové hvězdy. )