Pás asteroidů dává na výběr - je vám sympatičtější malá planetka, nebo spíše volnější shluk kamenů?
Ceres – ledový obr
Největším objektem v pásu asteroidů je trpasličí planetka Ceres. Je zároveň jedinou trpasličí planetkou vnitřního Slunečního systému.Její hmota se odhaduje na 9,39 × 1020 kg, zhruba jednu šesti tisícinu hmoty Země. Ceres tak je 3,5x hmotnější, než ten největší z ostatních asteroidů.
Má téměř kulový tvar s rozměry 963x891 km. Jeden oběh kolem Slunce jí trvá 4,5 roku. Den na Cereru má jen 9 hodin. Obíhá Slunce zhruba uprostřed pásu asteroidů v průměrné vzdálenosti 2,77 AU.
Sonda DAWN, která se aktuálně nachází na její oběžné dráze, zachytila detaily na povrchu planetky. Objevila množství kráterů. Ten největší z nich má průměr 284 kilometrů a leží nedaleko rovníku. Povrch je tvořen jemným prachem, regolitem, bohatým na uhlík. Albedo (odrazivost) planetky je tedy velice malá, zhruba 0,09. Sonda objevila také výrazně světlejší skvrny. Jsou tvořeny ledem.
Hustota planetky je celkem malá – kolem 2 g/cm3. Dá se proto očekávat, že obsahuje hodně vody. V jejím nitru se nachází kamenné jádro, kolem kterého se utvořil plášť z lehčích minerálů a ledu. Teplo, které bylo k rozdělení hmoty nutné, může pocházet z radioaktivního rozpadu izotopu hliníku.
Pokud se Ceses skládá ze 17 – 27 % vody, znamenalo by to, že disponuje zhruba pětinásobným množstvím, než jaké máme k dispozici na Zemi. Z povrchu planetky se navíc uvolňuje vodní pára, jak ukázaly snímky, pořízené teleskopem Herschel. Ze dvou míst na povrchu uniká až 6 kg vodních par za vteřinu.
Celkově je planetka Ceres spíše tristní a nepříjemné místo. Na jejím povrchu panuje ve dne teplota kolem -60 °C. V noci je mráz samozřejmě vyšší. Tvrdý a zmrzlý led, pokrytý prachem, je zbrázděn krátery. Výlet na Ceres vám zprostředkuje následující video:
http://www.dlr.de/dlr/Portaldata/1/Resources/videos/2016/Ceres_HAMO_color_dt_600x340.mp4
Vesta – planeta v mini vydání
Dalším markantním zástupcem asteroidů je Vesta. Je velká zhruba 500 km a jeden oběh kolem Slunce jí trvá 3,5 roku. Na jejím povrchu se nachází zbytky lávy a tekutého magmatu, takže to vypadá, jako by byla její hmota hned po samém vzniku tělesa několikrát přetavena. To je dost zvláštní. Na to, aby měly rozvinutou vulkanickou činnost, jsou totiž asteroidy příliš malé. Vesta se liší od většiny ostatních asteroidů také tím, že má relativně vysoké albedo (odrazivost povrchu).
Vesta patří k diferencovaným (rozvrstveným) asteroidům. Vrstvení probíhalo při vysoké teplotě, kterou mohl obstarat například radioaktivní rozpad izotopů hliníku/26. Hmota se rozdělila na lehčí a těžší frakci – těžší části klesly do centra planetky. Vesta vlastní bazaltickou kůru, plášť, který obsahuje minerály olivíny a kovové, železo-niklové jádro. Má tedy podobnou stavbu jako kamenné planety a tím i naše Země. V pásu asteroidů tvoří výjimku. Je možné, že podobných planetek dříve existovalo více, do dnešní doby se ale uchovala ale jen jedna – Vesta. Ostatní jsme buď zatím neobjevili, nebo už byly zničeny při vzájemných kolizích. Napovídají tomu (na Zemi nalezené) kovové meteority, které jsou nejspíše pozůstatky železných jader dávno zaniklých, diferencovaných asteroidů.
Ani Vestě se nevyhnuly masivní kolize. Na snímcích Hubble teleskopu je vidět několik kráterů s průměrem 150 km. Jeden z nich je dokonce 450 km široký. Tento superkráter dosahuje hloubky 8 km. V jeho centru se nachází hora vysoká úctyhodných 13 km.
Vesta je mateřským tělesem pro meteority skupiny HED (Howardity, Eukrity a Diogenity), které dostaly jméno achondrity. Z povrchu planetky byly pravděpodobně navíc před zhruba miliardou let díky kolizím odděleny tzv. „vestoidy“, malé asteroidy se stejnými vlastnostmi, jaké má Vesta.
Eros – první asteroid, na kterém přistála pozemská sonda
Eros je poměrně malý objekt s rozměry jen 33x13x13 km. Obíhá Slunce v pásu asteroidů – a částečně i uvnitř dráhy Marsu. Jeden oběh mu trvá 1,76 let.
Je to první asteroid, na kterém přistála pozemská průzkumná sonda. Objevila na jeho povrchu četné krátery a pozůstatky po kolizích s jinými asteroidy. Našla na něm volně ležící kameny a regolit, jemný prach, který je znám z povrchu Měsíce.
Sonda NEAR byla součástí programu Discovery (inovativního a na nové technologie zaměřeného vesmírného programu NASA v devadesátých letech). Odstartovala k pásu asteroidů v roce 1996. Na místo určení dorazila o tři roky později. První pokus o navedení na oběžnou dráhu asteroidu nevyšel kvůli poruše a následně přerušenému spojení. O rok později se manévr zdařil, takže mohla mise zdárně pokračovat. Fotografovala povrch a zkoumala ho šesti různými přístroji.
Protože sonda po splnění všech cílů stále ještě fungovala, navedlo ji řídící středisko k povrchu asteroidu. NEAR, která původně nebyla k přistání uzpůsobena, ta udělala z asteroidu Erosu (po Měsíci, Marsu a Venuši) čtvrté vesmírné těleso, na kterém přistála lidmi vyrobený přístroj. Letos 12. Února to bylo přesně patnáct let od chvíle, kdy sonda dosedla rychlostí kolem 1,5 m/s na jeho povrch. Téměř do poslední chvíle pořizovala snímky, takže nejlepší fotografie měly rozlišení až 1 cm. Kontakt se Zemí měla NEAR i po přistání. Ještě 16 dní od ní řídící středisko dostávalo sporé informace. Poté byl kontakt navždy přerušen.
Žádné komentáře:
Okomentovat