Sedmdesátá léta
V roce 1971 se otevřelo velice výhodné startovací okno, které sondám dovolilo nižší úvodní rychlost a tím pádem i nižší rychlost, se kterou vstoupí na oběžnou dráhu Marsu. Sondy, které okna využily bylo nutno tedy i méně brzdit, musely na palubě nést méně paliva. Celkově výhodnou pozici se rozhodly využít obě velmoci. USA naplánovaly misi Mariner 8 a 9, Sověti sondy Mars 2 a 3.
Mariner 8 měl spolu se svou sesterskou sondou za úkol kartografii Marsu. Mariner 8 měl zaujmout oběžnou dráhu, která ho přivede nad severní polokouli, Mariner 9 nad jižní. První sesterská sonda měla při startu smůlu. Poté, co selhala řídící jednotka nosné rakety, se zřítila do oceánu. Později se mělo ukázat, že za nehodu mohla vadná dioda, součástka, která stála jen několik centů.
V závodě o další prvenství (první přistávací modul na povrchu Marsu) chtěl Sovětský Svaz vyslat hned tři sondy. První z nich měla mít vyšší rychlost, předstihnout ostatní sondy a dorazit k Marsu jako první. Měla zaujmout místo na oběžné dráze a vybrat pak místo, na kterém by se vyplatilo přistát pozemnímu modulu, který k planetě dorazí později.
Tuto úlohu převzala relativně těžká Kosmos 419. Měla na palubě dostatek paliva na to, aby mohla zabrzdit u planety a zaujmout své místo na její oběžné dráze. Jak už asi tušíte a jak je vidět z jejího "maskovaného" názvu, selhala. Díky chybě v programování (špatně zadanému momentu, ve kterém měl začít pracovat poslední stupeň nosné rakety, se dostala jen na oběžnou dráhu kolem Země. Jak to bylo tehdy ve zvyku, dostala nenápadné jméno Kosmos 419, aby ji nikdo nemohl identifikovat jako neúspěch. Shořela pak v naší atmosféře dva dny po startu.
Sovětská sonda s přistávacím modulem Mars 2 přiletěla k planetě ve stejném roce, 1971. Její start i let proběhl bez problémů. Přistání se ale nezdařilo. Modul se dostal do atmosféry pod špatným úhlem, takže selhaly jeho padáky. Sonda se tak roztříštila o povrch Marsu v oblasti Hellas. Orbitální část obletěla planetu 362x. Snímkovala povrch z oběžné dráhy, pracovala až do roku 1972. Protože ale na planetě v té době vypukla rozsáhlá prachová bouře, nebyly její snímky příliš kvalitní. Když bouře ustala, byl film, na který sonda snímky ukládala, už vypotřebován. Stala se tak první „obětí“ nevypočitatelnosti planetárního počasí.
Mars 3. Zdroj: NASA, http://nssdc.gsfc.nasa.gov/image/spacecraft/mars3_iki.jpg
Stejného startovacího okna využila v roce 1971 ještě sonda Mars 3. Také ona doletěla k planetě bez větších problémů. Její přistávací modul dosáhl povrchu planety neporušen, pracoval ale jen 20 vteřin. Dodnes není úplně jasné, co se s ním vlastně stalo. Mohly za přerušení spojení se Zemí problémy při přistání? Sonda se možná převrhla, nebo na ni spadl část jejího vlastního padáku. Orbitální část pracovala do roku 1972. Nacházela se na velice eliptické dráze, proto se Marsu přiblížila jen každých 11 dní. Experiment na její palubě přesto prokázal ionty v atmosféře Marsu.
Mariner 9. Zdroj: NASA, http://nssdc.gsfc.nasa.gov/database/MasterCatalog?sc=1971-051A
Také USA vyslaly v tomto startovacím okně druhou sondu - Mariner 9. Vzhledem k tomu, že její sesterská sonda, která se měla koncentrovat na severní polokouli, při startu selhala, musela být během letu Mariner 9 přeprogramována. Sonda pak kartografovala planetu, fotografovala vulkány i polární čepičky planety. Zachytila také oba Marsovy měsíce, Phobos a Deimos. Zaslala na Zemi celkem 7329 fotografií. Množství dat, které sonda poskytla bylo na tehdejší dobu opravdu úctyhodné – Mariner 9 zaslal celkem 54 Gigabitů informací. Na její počest dostal obří kanál, protínající Marsův povrch, název „Vale Marinaris“.
Nacházíme se v roce 1973 a závod „o Mars“ pokračuje. USA započaly vývoj mise Viking, která měla startovat v roce 1975. Sovětský Svaz se rozhodl Američany předejít a vyslat další mise už během tohoto startovacího okna. Jelikož byly tentokrát podmínky pro start a dosažení Marsu horší než v roce 1971, musely mít sondy na palubě více paliva a méně vědeckých instrumentů. Byly tedy rozděleny do čtyřech misí – dvě orbitální sondy a dvě sondy s přistávacími moduly. Dostaly jména Mars 4, 5, 6 a 7. Všechny měly problémy.
Jako první měly odstartovat obě orbitální stanice, které měly převzít komunikaci s přistávacími moduly. Už před startem se objevil jeden zásadní problém – nečekaně vysoká koroze na spojích určitých tranzistorů. Ukázalo se, že v rámci úsporných opatření přestal jejich výrobce pro spoje používat zlato. Nahradil jej hliníkem, který měl ovšem životnost maximálně dva roky. Pravděpodobnost, že sondy dosáhnou Mars neporušené, tedy rapidně klesla. Přesto se politbyro rozhodlo, že sondy poletí.
Mars 4. Zdroj: NASA, http://nssdc.gsfc.nasa.gov/nmc/spacecraftDisplay.do?id=1973-047A
Mars 4 odstartovala bez problémů. Ty na sebe ale podle očekávání nenechaly dlouho čekat, když vadné spoje transistorů způsobily výpadek palubního počítače. Sonda se stala víceméně neovladatelnou. Protože se už nedaly ani zapnout brzdící motory, musela Mars minout. Během průletu kolem něj alespoň pořídila několik snímků a změřila jeho ionosféru. Prokázala tak poprvé existenci ionosféry na Slunci odvrácené, noční straně planety. Sonda pak skončila na oběžné dráze kolem Slunce, kde měřila sluneční vítr a kosmické záření.
Mars 5 odstartovala bez problémů, stejně tak se dostala i na oběžnou dráhu kolem Marsu. Ukázalo se ale, že ztrácí vzduch. Na vině byl nejspíš mikrometeorit, který sondu poškodil. Vzhledem k tomu, že její přístroje pracovaly v podmínkách, jaké panují na Zemi, tedy i za přítomnosti vzduchu a odpovídajícího tlaku, byl únik atmosféry ze sondy velkým problémem. Přístroje se neuměly adaptovat na vakuum. Chlazení například spoléhalo na větrání vzduchem. Vědecký program se tedy musel zkrátit a urychlit. Sonda zachytila kolem stovky snímků podobné kvality, jaké zaslal na Zem Mariner 9. Objevila také slabé magnetické pole Marsu. Poté selhala komunikace, nejspíš jako následek poklesu atmosférického tlaku uvnitř sondy.
Mars 6 byl název pro jeden z obou přistávacích modulů. I ten doplatil na vadné tranzistory na své palubě. Řídící středisko s ním ztratilo kontakt už během letu k Marsu. Sonda kupodivu sama a bez pomoci ze Země přešla k přistávacímu manévru. Podařilo se jí přistát na planetě, hned poté se ale odmlčela. Není zcela jasné, jaký osud ji potkal. Je možné, že se převrhla nebo roztříštila při přistání. Data, která zaslala orbitálnímu modulu, byla nepřesná a diskutabilní. Orbitální část navíc v té době sama trpěla degenerovanými tranzistory. Vadné součástky ještě více znehodnotily data, zasílaná k Zemi.
Sondu Mars 7 postihl podobný osud – už během cesty k Marsu částečně ztratila komunikaci se Zemí. Nejspíš vlivem výpadku elektroniky se nezdařil ani přistávací manévr. Přistávací část se oddělila příliš brzy, sonda tak kolem Marsu jen proletěla. Skončila na oběžné dráze kolem Slunce.
Fiaskem všech čtyřech sond se znovu potvrdilo, že i malá chyba může mít v kosmonautice obrovské následky. Podobnou zkušenost udělala mise Mariner 8 v USA, když ztratila jednu sondu díky výpadku jedné jediné diody.
Přichází rok 1975 a na scénu vchází mise Vinking 1 a 2. Sovětský Svaz se v této době zabýval návštěvami na Venuši a k Marsu v tomto startovacím oknu už žádnou další sondu nevyslal. Souboj „o Mars“ definitivně vyhrály USA.
Viking 1. Zdroj: NASA, http://nssdc.gsfc.nasa.gov/image/spacecraft/viking_orbiter.jpg
Obě sondy programu Viking byly sestaveny z orbitálního a přistávacího modulu. Hlavním cílem této mise už nebyla kartografie. Sondy tentokrát hledaly stopy života na Marsu. Pořizovaly také snímky s vysokým rozlišením a zkoumaly i složení atmosféry.
Sonda zaujala na oběžné dráze nejprve geostacionární (tedy vůči povrchu planety stálou) pozici. Zhruba měsíc pak vědci hledali příhodné místo pro přistání povrchového modulu. Přistávací modul sondy Viking měl přistát v roce 1976, v oblasti Chryse Planitia. Zvolili pro něj co nejníže položenou oblast a doufali, že řídká atmosféra v ní bude přeci jen o něco hustší a dovolí použití padáku, jehož brzdný účinek závisí právě na hustotě atmosféry.
Vikingu 1 byl převeden na nižší oběžnou dráhu. V nejnižším bodě byl odděle přistávací modul. Orbitální část byla znovu vyvedena na vyšší dráhu, zatímco přistávací modul se vydal k povrchu planety. Zabržděn byl výše zmíněným padákem a raketovým motorem. Sonda fungovala až do roku 1982, tedy celých šest let.
Přistávací modul druhé sondy, Viking 2 byl vysazen na severní plošině Utopia, v daleko nepříznivějších klimatických podmínkách. Pracoval proto jen do roku 1980. Obě sondy byly enormně úspěšné. Orbitální části sond zaslaly na Zemi přes 56 000 snímků, přistávací moduly pak 4500. Zdokumentovaly proměny během jednotlivých ročních období na Marsu a provedly nespočet experimentů. Sondy se staly právem obrovským úspěchem americké kosmonautiky.
Tím skončila první část průzkumu Marsu, doba, která se dá nazvat průkopnickou. Často přemrštěné nároky, příliš rychlé závody ve vývoji techniky – vedly nezřídka ke kolapsu celých kompletních misí.
Obě velmoci se ale ze svých chyb poučily.
Dnes jsme zvyklí, že se mise k cizím tělesům Sluneční soustavy daří. Případné problémy, které nelze při dobývání nových „hranic poznání“ nikdy vyloučit, dnes vnímáme jako selhání. Věda a technika, kterou dnes mají vědci k dispozici, nás rozmazlila natolik, že možná už ani nevnímáme, jak velkou dávku štěstí potřebují tyto novodobé expedice i přesto, že se mohou spolehnout na dokonalost počítačových výpočtů a spolehlivost prozkoušených raketových motorů.
Příště: Příště: Mars – 80. a 90. léta – nové cíle, nové hranice
Žádné komentáře:
Okomentovat