Před 4,6 miliardami let se v místě, kde jednoho dne budou kolem své centrální hvězdy obíhat planety Sluneční soustavy, nacházel jen pomalu rotující disk plynu a mezihvězdného prachu.
Jeho jádro se díky smršťování oblaku postupem doby zahustilo a ohřálo natolik, že se v něm zažehla termonukleární reakce.
Kolem nově vzniklé hvězdy, které budeme jednoho dne říkat Slunce, se začaly nespočetnými srážkami částic prachu tvořit malé hroudy hmoty. Vzájemně kolidovaly a nabalovaly na sebe své souputnice, díky své gravitaci přitahovaly další hmotu, a později vytvořily větší asteroidy, protoplanety a planety.
Ne všechny planety přežily do dnešního dne. Jejich osudy určuje gravitace, a tak vzájemné srážky nebyly žádnou výjimkou. Gravitace má tak silný vliv, že může i ty největší z nich vymrštit ven z planetární soustavy, do bezútěšného mezihvězdného prostoru.
4,6 miliardy let později budeme pozorovat už jen osm planet. Nejblíže Slunci se budou nacházet kamenné planety Merkur, Venuše, Země a Mars. Ve vzdálenější oblasti najdeme plynné obry, kteří dostanou jméno Jupiter, Saturn, Uran a Neptun.
Jen jedna z vnitřních planet bude doprovázena relativně velkým Měsícem. Jeho výjimečná existence naznačuje, že je následkem dávné gigantické katastrofy, které se ostatní planety vyhnuly.
Vraťme se zpátky na začátek příběhu. Slunce už je značně aktivní a zahřívá své okolí, takže v jeho relativní blízkosti rozmrzá kondenzovaný plyn, který tvořil největší podíl prachoplynného disku. Sluneční záření ho odnáší do vnějších oblastí budoucí planetární soustavy. V okolí hvězdy samé tak kondenzuje převážně jen prach. Tvoří se z něj větší a větší objekty, ze kterých se nakonec vyvine několik protoplanet. Jednou z nich je třetí nejvzdálenější a nápadná planetka, které budeme jednoho dne říkat Země.
Lagrangeovy body
jsou oblasti, na které působí gravitace Slunce a Země stejnou silou. Slunce je sice hmotnější a jeho přitažlivost mnohokrát větší než je tomu u Země, Země je zato blízko a může proto působit efektivněji. Hmota, která se ocitne v Lagrangeově bodu, se z něj bez doplňkového zdroje energie už nemůže vzdálit. Těchto bodů je hned několik. Ty dva z nich, které jsou pro tento příběh nejdůležitější, se nacházejí na oběžné dráze kolem Slunce, vzdálené od aktuální pozice Země o 60°.
Země nebyla jedináček
Dnes dostupné informace naznačují, že Země nevznikla ve svém pásmu sama – měla průvodkyni. Paralelně s ní vznikala na oběžné dráze její menší sestra. Vědci ji pojmenovali – Theia. V řecké mythologii byla Theia matkou bohyně Měsíce Serene. Po ní pojmenovaná planeta se měla v dávné minulosti stát díky gigantické katastrofě – matkou pozemského Měsíce.
Nesmíme si ji představit jako planetu, která by obíhala Zemi podobně, jako to dnes dělá Měsíc. Theia se nejspíše vyvinula z úlomků hmoty, které se zatoulaly do jednoho z tzv. Lagrangeových bodů.
Theia tedy předbíhala Zemi nebo se za ní opožďovala na oběžné dráze kolem Slunce o 60 úhlových stupňů.
Nevyhnutelná kolize
Dokud byla jen relativně malým objektem, který nezasahoval do systému Země-Slunce svou vlastní gravitací, bylo vše v pořádku. K problémům došlo až tehdy, kdy hmota Theiy překročila určitou mez, takže začala ovlivňovat své okolí a porušila křehkou rovnováhu sil. Počítačové simulace ukazují Theiu, která se v následně vydává na komplikovanou dráhu, která končí kolizí s tehdejší mladou Zemí.
Úhel jejich střetu naštěstí odpovídal spíše bočnímu „naťuknutí“. Čelní kolize by obě planety byla jistě zničila. V našem případě na srážku obou objektů doplatila jen Theia. Roztříštila se, její železné jádro splynulo s jádrem Země, zbylá hmota se smísila s pozemskou, zatímco se její velká část dostala i na oběžnou dráhu a rozptýlila se do blízkého okolí teď už osamělé planety.
Kolizí vyvržená část Theiy a Země na oběžné dráze chladla a tvořila větší a větší objekty, podobným způsobem, jakým dřív vznikla Země. Časem se z úlomků vytvořila nová planetka, která ovšem na rozdíl od ostatních, obíhala kolem kolem naší planety - ne kolem Slunce.
Schema: Vznik Měsíce. 1 – kolize planet Země a Theia. 2 – destrukce Theiy. 3 – Materiál obou planet se dostal až na oběžnou dráhu Země. 4 – Měsíc, který se zformoval z materiálu, vyvrženého kolizí. Železná jádra obou planet (naznačená hnědou barvou) se spojila do jednoho.
Z dnešního pohledu je tehdejší gigantická katastrofa – šťastnou náhodou. Měsíc, který vznikl ze zbytků kolize, nacházejících se na oběžné dráze, bude na dlouhou dobu fixovat zemskou osu ve „správném“ směru. Postará se o střídání příznivých ročních podnebí a příznivé klima. Svou přitažlivostí tvoří příliv a odliv pozemského oceánu. Sehrál užitečnou roli při vývoji života a nejspíš dokonce nepřímo napomáhal při jeho vzniku.
Žádné komentáře:
Okomentovat