Prohledat tento blog

Vznik vesmíru – náhoda nebo nunost?


Kdo nebo co bylo příčinou vzniku vesmíru? Mohl vzniknout náhodně a nahodile, nebo je dílem jakési vyšší inteligence? Na obě navzájem propojené otázky, zabývající se příslušnou kauzalitou, umí dnes dát fyzika sice komplikovanou ale jen neověřenou odpověď.

Všechny koncepty, které vymysleli vědci nebo teologové, dodnes zůstaly pouhými teoriemi. V pozici, ve které se nacházíme, nejsme na základě našich zkušeností nebo znalostí schopni zjistit, jakým způsobem náš svět opravdu funguje. Můžeme jen ověřit, nakolik odpovídají teorie naší realitě, nakolik jsou schopny korelovat s naší minulostí a odhadnout, jak dobře budou předpovídat naši budoucnost.

Někdy se jen tak pro radost zamýšlím nad podobnými nevyřešenými otázkami, na které může v dnešní době dát odpověď jen filozofie, nikoli věda. Moje úvahy se občas ubírají pokoutními cestičkami, tak, jako například ta následující.

Naše realita se zakládá na propojení takových jevů, jako jsou příčina a následek. Když postulujeme, že každá příčina vede k jistému následku, což je stav, který denně pozorujeme ve světě kolem sebe, dá se podobně postulovat, že každý následek má příčinu? Znamenalo by to, že teorie o vzniku vesmíru musí počítat s jakýmsi prvotním impulsem, který kdysi vedl k jeho vzniku.

Za vznik vesmíru fyzikové považují okamžik, kdy se z absolutní stejnoměrnosti začaly tvořit fluktuace. Nazývají ho často pojmem "velký třesk". Na základě osobních zkušeností se zdá být logické, že i tento jev potřebuje onu prvotní příčinu, nějaké „nakopnutí“, které by fluktuace způsobilo.

Co když je ale vznik „něčeho z ničeho“ způsoben pouze vlastní specifikou vesmíru, prvotní příčina je tedy vlastností celého systému?

Za úvahu stojí modelová situace, ve které existují dva navzájem se odlišující protipóly. Vše, co se nachází mezi nimi, je vybudováno jejich (rekurzivní) kombinací a stává se postupem času komplexnějším a prokombinovanějším.



K samotnému následku pak stačí jen existence obou pólů, existence prostoru a faktor času za předpokladu, že obě substance spolu ochotně reagují.

Rozdílnost původních protipólů je podmínka, která jen zdánlivě odporuje vlastnostem vesmíru v momentě, kdy se celý nacházel ze stavu, označovaného za „ stejnorodé nic“. Ale ani „nic“ v neurčitém stavu „něčeho“ nemusí být nutně identický s jiným stavem.

V momentě, kdy existuje prostor a čas, není „nic č. 1“ už nikdy identické s „nic č. 2“. Liší se minimálně svou polohou. Vlastníme dvě rozdílná „něco“, která sama o sobě mohlou prohlásit „nejsem totožné s tím druhým něco“. Na tom nic nemění skutečnost, že obě „nic“ neumíme popsat.

Vlastníme-li tedy dvě „nic“, která se vzájemně liší a jsou schopna spolu interagovat, získáváme pomocí temporárního jevu, kauzality, způsob, jakým vysvětlit vznik fluktuací prvotního vesmíru bez nutnosti prvotní příčiny.

Následně bychom tedy za příčinu vzniku vesmíru (ve formě jakéhosi "třesku", počátku fluktuací) mohli považovat nikoliv boha, ale existenci fyzikálních veličin "čas" nebo prostor". Jelikož fyzika nevylučuje existenci mnohadimenzionálního vesmíru, mohl by další z dimenzí být teoreticky i bůh, nikoli ovšem ve formě všeznalé a vše způsobující existence, ale spíš ve formě paralelně existující interagující dimenze.

Moje úvahy na tomto místě končí a nechávají všechny otázky nezodpovězené stejně, jako tomu bylo na počátku. Jediný rozdíl je ten, že pomyslně nehledám důvod velkého třesku, ale důvod vzniku času a prostoru. Mohla být dimenze "bůh" příčinou vzniku dimenze "prostor" a "čas"?

 Příště: Vesmír jako následek božské manipulace? 


(původní text: Dana Tenzler na blogu idnes.cz)

Žádné komentáře:

Okomentovat